Jak jsem přežil jesenický Spartan Race

Dneska vám budu vyprávět o dni, na který jsem se poslední dva měsíce připravoval. Byl to Spartan Race Super ve skiareálu v Koutech nad Desnou v Jeseníkách. Šel jsem do toho bez nejmenších pochybností, že bych závod nedokončil. Naštěstí jsem do toho nešel sám a náš tým si s tím dobře poradil. Nebudu říkat, že je to nejtěžší závod ze všech, protože nemůžu porovnat. Jednoznačně to je ale dost náročný závod v přírodě.

Jízda a registrace

Pátek večer – příprava oblečení, jídla a vybavení na závod. Nejlepší je, když posledních 14 dní spíte jako mimino, ale den před závodem nemůžete usnout… hlava si prostě dělá co jí zrovna napadne.

Sobota – budíček 6:00. Vyrazit na cestu 7:00. V 7:20 nabrat kolegu v Praze a v 7:30 vyrazit směr Jeseníky. Po 8:40 hledáme v Hradci Králové otevřené pekařství a dorážíme v 8:50 do Lidlu. Pak do sebe cpeme sladké pečivo. Jízda nám trvá ještě další 2 hodiny, protože jsme netušili, že silnice mezi vesničkami pod Jeseníky prodělaly bombardování. Je tu každý metr buď rozbitý, nebo se právě opravuje.

Po 11. hodině přijízdíme ke Skiareálu a poměrně brzy parkujeme pár desítek metrů od registrace. Následuje převlečení do závodního a hledání registrace. Hledáme svoje čísla na nástěnce. Organizátorky nás posílají zpět pro občanky do auta (ne dámský doprovod jsme v autě nenechali, jen občanské průkazy). Pak zase na registraci, zpátky pro jídlo do auta atd. Asi po stopadesáté od registrace k autu a zase zpět, už jsme řádně zahřátí a nabuzení. Volně předbíháme kohokoliv, cokoliv a přeskakujeme nebo podlézáme co se dostane do cesty. Mezitím se už setkáváme s dalším kolegou z týmu.

Následuje připínání všechn pásek a čipů a vzhůru ke startu, protože už je po 12. hodině a blíží se nám start. Setkáváme se s kolegyní, které tu závodí syn. „Štamprlí“ si připíjíme na přežití a hurá do nezbytného focení, však jsme tu taky za jednu firmu.

Start závodu

Příprava každé závodní vlny zahrnuje nezbytné rozhecování a zahřátí (my už to sice nepotřebujeme, díky trati auto-registrace, ale nechceme hned za začátku dělat frajery). Motivátor na pódiu se nás ptá, kdo si jde o víkendu pro Trifectu (což je dokončení posledního závodu ze tří typů). Zvedají se ruce do vzduchu. Pak se ptá, kdo si jde pro double Trifectu. To už je rukou méně, ale je to obdivuhodné. Skáčeme na místě, jumping jacks, boxujeme, chytáme se za ramena a děláme vlnu… a řveme AROO! Zkušenější kolega nás ale po rozcvičce brzdí v rozletu, chceme v první řadě přežít…

Zapravdu mu dává to, že start míří po lehké zatáčce přímo do kopce sjezdovky a mizí v lese. Vlna před námi po startu spíše jde, než běží. Motivátor nás posílá na start. Procházíme okolo dobrovolníků, kteří nám kontrolují pásky. V koridoru nás ještě kolegyně fotí a povzbuzuje. Čekáme na pomyslný výstřel a už se to hýbe. Pomalu vybíháme po mostě přes potok do mírného kopečka.

V prostoru startu

V prostoru startu, těsně před "výstřelem"

První překážka je hned po pár metrech. Přelézáme dvě řady kulatých balíků slámy, položených na bok. To je překážka, která nás má ukolébat, že všechno bude takhle jednoduché. Běžíme do zatáčky a ještě víc do kopce. Tam je druhá překážka, což jsou za sebou tři dřevěné hradby. Jedna se podlézá, druhá se proskakuje a třetí se přelézá. Možná jsem popletl pořadí, ale na tom tak nesejde. Když se otočím, tak vidím zázemí startu, které je ještě dost blízko a ze kterého už se ozývá další AROO, kdy se zahřívá další vlna.

Kdo nikdy neviděl film 300: Bitva u Thermopyl, nechť si pustí následující ukázku do konce a představí si, co se celý den rozléhalo po skiareálu (dílem díky závodníkům a dílem díky této nahrávce).

Vbíháme, tedy spíše vcházíme, do kopce mezi stromy a jdeme po stezce. Po několika stech metrech se zatáčí zpět doleva a dostáváme se na sjezdovku, kde stoupáme přímo pokraji sjezdovky vzhůru. Hlavou se mi jde myšlenka, proč se tomu říká běh, když se vlastně vůbec neběží (Taky máte občas takhle naivní samovolné závěry?). Vystoupáme sjezdovku a zase zaplujeme do lesa. Koho zajímá přesný plán závodu, nechť si jej najde na Facebookové stránce Spartan Race.

Pár metrů od startu závodu a první stoupání

Pár metrů od startu závodu a první stoupání

Po prvním výstupu

Další překážka, která nás čeká je ručkování po žebříku. Krásná velká červená konstrukce už nás z dálky láká, pojďte si mě osahat. Protože už poklusáváme, tak doběhneme a vydýchneme. Překážka už je to taková, že se dá zkazit a můžeme dělat trestné angličáky. Moc se s tím ale nepářeme a za pár vteřin jsme všichni na druhé straně.

Klušeme do mírného svahu k další překážce. Pár na položených fošen s mírným náklonem nás žádá, abysme po nich přešli bez zaškobrtnutí. Není to těžké za klidu, ale když doběhnete, máte boty od bahna a někdo jiný se na celé konstrukci začne klepat nebo zakopne, tak vám to k rovnováze moc nepřidá. Dva z nás přebíháme a kolega se slovy, já to říkal, těsně před koncem zaškobrtne a dává si prvních 30 angličáků. Ale jak uvidíte později, jemu je to jedno :).

Je sluníčko a příjemně to hřeje. Od začátku se mi zdá, že je mi až moc teplo, nepřehnal jsem to s tím oblečením? (NE, NE a NE!)

Další překážka na tomhle svahu na sebe nenechá dlouho čekat, ale je lehká... plazíme se pár metrů do vrchu po tvrdší půdě s kameny pod ostnatým drátem. Nasadil jsem hrdinné tempo a podcenil pokřikování dobrovolníků: "ZADEK DOLŮ!". V půlce tedy uvíznu, jak chycený zajíc za svůj opasek (čtětě, prosím slova pozorně) s naším proviantem. Chvíli mi to trvá, než se vyháknu, a překážková dobrovolnice mi pomáhá. Abych si dal příště pozor, tak mi suše oznámují, že příště to bude za 30... Ne angličáky fakt dělat nechci, nebo aspoň ne na takhle brzy.

První sestup

Po překážce se trasa lomí poprvé dolů. Sbíháme kus sjezdovky a tady začínám chápat, proč se tomu říká běh. Přestože klušeme sjezdovkou poměrně svižně, za sebou pořád slyším dusot a sjíždějící kameny. Okolo mě se ženou dolů ti svižnější, kterým jde o čas. A tak se co chvíli otáčím, abych viděl, kterou stranou půjdou a raději je pouštím. Je fajn když se občas ozve poděkování nebo i jen pokývnutí hlavy.

Na půli stráně je cesta, na ní hoří oheň a blízko jsou složena větší polena. Některá delší, jiná kratší, ale o to silnější. Každopádně každé něco váží. Smyslem je čapnout poleno, hodit si ho na rameno nebo za hlavu a vyrazit pod dolů pár desítek metrů, pak se stočit a vystoupat zase na zpět. Takový menší okruh s kládou za krkem. Tak někdo si pořizuje opici, my máme kládu...

Není to těžké a tak frčíme po cestě lesem dál. Už nevím kudy a kam, ale další stanoviště je fikané. Podle svého posledního dvojčíslí startovního čísla si máme pamatovat kód z tabule. Kód má šest čísel a mezi tím jméno. Zapamatuj si ho a běž. Mimochodem moje bylo 27Pavol6085 ... už ho asi nezapomenu. Kdy ho budeme potřebovat, to nevíme, protože závod je ještě dlouhý. Máme za sebou jen nějaké 4 km.

Sbíháme dolů kopcem až skoro pod sjezdovky. Přichází opravdu bojové stanoviště. Házíme kopím na panáky ze slámy asi do 10 metrů. Pointou je, že se kopí musí zapíchnout a nespadnout... Neviděl jsem tam nikoho, komu by se to povedlo. Po svém neúspěšném pokusu odklusávám dělat prvních 30 angličáků. Počítám nahlas každý pátý, jak vyžaduje kontrolující dobrovolník. Mám to za sebou, ale že by mě to nějak občerstvilo, to se říct nedá. Pod oštěpy je první stanoviště s vodou. Hurá! Jak se dovídáme, jsme na 5 kilometrech. Pijeme vodu z kelímku a dáváme se pomalu dál.

Co není jak vypadá

Stoupáme a klesáme, a já už vlastně nevím, jak se dostáváme k patě další sjezdovky. Už se můžeme zaměřit na další nepříjemnost, kterou je další překážka na rovnováhu. Kolega procedí zkrze zuby, že to jeho kolena nemají zapotřebí a jde rovnou dělat 30 angličáků. Je to 10 kůlů o průměru 20 cm, které jsou od sebe asi metr a jsou různě vysoko. Fouká trochu vítr. Nechci dělat další angličáky a tak si stoupám vratce na první z nich. S váhou vzadu se nohou opírám vpřed o další. Přenáším váhu na přední nohu, přehoupnu se a volnou nohou si došlápnu na další kůl, a tak dále.

Teď poslouchej Chosé! Velebím tě za to, že jsi nás tak dlouho dřel s rumbovou chůzí a přenášením váhy. Teď mi to zachránilo krk! 🙂 (Chosé je můj kamarád a taneční trenér)

Hned za tím překonáváme dvoumetrovou dřevěnou stěnu na jedno rozeběhnutí, pche - piece of cake (zatím, ehm...)

Ještě z toho mám radost, když přibíháme ke sjezdovce, kterou už jsme viděli z dálky. Závodníci po ní lezou po pravé straně, jako mravenečci nahoru. Už zase pochoďákem na horu? Honí se mi hlavou. Čeho jsem si ale nevšiml je, že má každý mraveneček na zádech cukříček... tedy pytlíček... tedy asi 25kg pytel s hlínou. Ufff... čapni pytel, hoď ho za krk a mazej... To je pro mě byla asi ta nejtěžší překážka závodu. 200metrů vzhůru s touhle zátěží, fuj. Točila se mi hlava a co pár kroků šel pytel na zem a já vydýchával. Ale kluci na mě průběžně čekali, než se mi podařilo vylézt nahoru. Sestup s pytlem dolů už byla o poznání lepší.

První pusa? Ne, první koupání

Odhoď pytel a pokračuj, další překážka je blízko. Přibíháme ke konstrukci, ze které visí cca 5 metrová lana na šplhání se zvoncem nahoře. To by bylo prima, kdyby jejich konce nebyly v příkopu, plném vody. První koupání... Sluníčko sice svítí, ale voda je fakt ledová. Chvíli okouníme, co s tím. Odkládám si pás s proviantem a vlezám do vody. Hup, přesně po pás vody! Chytám se lana, nadávám jak špaček, ale šplh mě vždycky bavil, takže za neustálého klení, které ale vyvolala voda, za chvíli zvoním a spouštím se dolů. První kolega už čeká za další překážkou z ostanatého drátu na sluníčku.

Mezi tím, co čekám na dalšího kolegu, až se pustí do šplhání, tak pozoruji, jak na laně, těsně pod zvoncem, visí kluk. Drží se jen rukama a marně se snaží přitáhnout. Nohama si nepomáhá. Nejde mu to. Máchá rukou po zvonci, ale těsně nedosáhne. "Zahákni se nohama", řvu na něj. Snaží se a alespoň se o lano nohama vzepře. Vypadá to, že buď zazvoní, nebo spadne. Naštěstí nakonec zvoní... Skvělé. Trochu vysíleně se trhaně spouští do vody, až se dole celý vykoupe. Vylézá ven a plácneme si, že to zvládl.

Další kolega po chvíli leze do vody a zkouší šplhat, jenže si při nošení pytle pohmoždil prst. Se slovy, to nemám zapotřebí, jde dělat další angličáky. Ale jemu to opravdu nevadí.

Skořicové trubičky a kilometr k vodě

Za lany je na prostranství opět ostnatý drát. Tentokrát se neplazíme, ale musíme se válet po straně sudy. Jsme všichni mokří, takže se z nás stávají obalované koule. I když naštěstí je hlína jemná, takže spíš vypadáme jako skořicové válečky.

Mokří do pasu sbíháme zase dolů k patě areálu. Jsme u potoka a vidíme co nás tu čeká. Jde o lezení po stěně po velkých dřevěných kostkách. Neleze se na rovné stěně, ale na dvakrát zalomené a na konci se zvoní na zvonek. Dávám si jeden pokus. Přelezu jednu stěnu a hmatám za roh, za který nevidím, aby mi za pár vteřin uklouzla noha. Takže jdu potupně dělat druhých třicet angličáků. Nejsou příjemné, fuj!

Ptáme se dobrovolníka, kdy bude další stanice s vodou? Chtěli bysme se napít. Odpovídá, že za 1 kilometr. To nás uspokojí a pouštíme se do lesa do kopce. Je chladno. Delší jeden kilometr jsem nikdy nestoupal. Jdeme lesem pořád a pořád vzůhru. Držíme si správné stejné tempo a tak potkáváme ty, kteří svoje síly nerozložili správně a prostě nemůžou. Před stanicí s vodou nás čeká ještě jedno plazení pod ostnatým drátem a to měkkou hlínou do kopce. Je to lehké a krátké. Po cestě také vidíme z lesa ven na jinou sjezdovku, kde jede vzhůru čtyřkolka s přívěsem. Za chvíli sváží jednoho závodníka v "alobalu". Už se začíná lámat chleba. Je to náročné.

Společně s ostatními trochu reptáme, jak dlouhý ten kilometr ještě bude... a po celkem třech kilometrech dorážíme ke stanici s vodou. Už se celkem ochladilo.

Ještě pořád vzhůru

Od stanice pořád stoupáme vzhůru, ale cesta už nejde přímo - klikatí se. Docházíme nejvýš, kam se máme dostat a tam nás čeká u dřevěné vyhlídkové boudy kontrola. Kontrole sdělujeme svůj kód, který jsme si měli zapamatovat někdy před asi dvěmi hodinami? Naštěstí máme dobrou paměť. Holt mnemotechnické pomůcky jsou mnemotechnické pomůcky ;).

Potkáváme starší dvojici turistů. Poučen ze svých pravidel, pro cestu na Sněžku, je hlasitě zdravím. Vím, že můžu za chvíli ležet polomrtvý na trati a kdo mě pomůže? No přeci potěšený postarší turista...

Průhledy z lesa můžeme vidět na vzdálenější kopec, kde se nachází nádrž naší slavné přečerpávací elektrárny, kam se dnes ale my nepodíváme. Tam se podívají nedělní závodníci z delšího závodu Beast...

Následuje překážka s ručkováním po travajových madlech. Co bych to nepřiznal. Zvládám půlku a pak už se neudržím. Potupně si nacházím místo mezi mnoha ostatními a vypočítávám angličáky po 5 kusech a odpočívám. Fuj...

Teď už "jen" dolů

Teď už běžíme dolů. Po pár metrech špatně odbočujeme, ale naštěstí nás ostatní závodníci volají zpátky. Probíháme lesem a potkáváme již jednou míjený postarší turistický pár. Opět je hlasitě zdravím. Měl jsem pravdu, nikdy nepodceňuj turisty!

Dobíháme k vrchnímu konci jedné lanovky, kde nás čeká nošení kýble. Vezmi velký kýbl z poloviny plný kamení a hlíny, obejmi ho rukama a obejdi s ním menší kolečko do kopce a z kopce. Dá se to. Hned pod tím je zase dvoumetrová stěna. Čekáme, než stěnu překoná dvojice děvčat, které si střídavě dopomohou. Pak dostávám od kolegů přednost já, běžím a skáču. Sotva se škrábu nahoru, ještě kousek mi chybí a jedno z děvčat mi dopomáhá. Co naplat, zdatné to v Čechách máme naše ženy a dívky! A na Moravě samozřejmě taky ;). Čeká nás delší sestup dolů s jednou občerstvovací stanicí po cestě.

Potkáváme úkol, kde musíme namotat na tyčku provázek pomocí předpažených rukou. Nutno říci, že na provázku visí kýbl a ne prázdný :). Skřípám zubama, ale dávám to. Když domotávám poslední centimetry, tak mě povzbuzuje kolega, co rád dělá angličáky, protože ten už to má za sebou. Cestou dolů už víc běžíme, než třeba v první třetině závodu. Chtěli jsme si dobře rozložit síly a vyplatilo se nám to. Dost závodníků díky tomu předbíháme, protože už teď tolik nemůžou.

Jenže se dostáváme k poslednímu nošení v závodě. A zas kýbly. Vezmi kýbl, naplň ho celý kamením a šupajdi pod skokanský můsteček. A šup s kýblem do svahu. Naštěstí je to pár metrů, ale o to prudší - fuj! Donést zpátky, vysypat a mazat dolů sjezdovkou.

Jste špinaví, hybaj do vody

Sbíháme už téměř k areálu. Fouká vítr a je zima. Okolo většího umatlaného vodního příkopu stojí hlouček diváků, oblečených v péřových bundách, kuliších a rukavicích. Proč asi...? Překážka má háček. Uprostřed příkopu je drevěná deska. Má se překonat spodem, ale její hrana končí pod vodou... Prosím jednoho s diváků, aby mi podržel opasek, vlézám do vody a potápím se. Sevřelo se ve mně úplně všechno. Musel být na mě zajímavý pohled. Vylézáme ven, jsme mokří a špinaví od bláta.

Kousek za příkopem s vodou je velká konstrukce, kde visí shora přes kladku lano a zvedat se má 40kg pytlík s čímsi. Vytáhni pytel až nahoru. Nesmíme se zapřít nohou o zábranu, ale přišlápnout si lano ano. Začínám tahat, trochu si zařvu a už se ke mě žene kolega, co má rád angličáky (protože už má vytaženo, i spuštěno) a křičí na mě: "Netahej to rukama!". Tak se zapřu celým tělem, couvám a hotovo, už spouštím. Všichni si se mnou plácnou (i v té zimě to je nabíjející) a sbíháme zmrzlí dál lesem dolů.

Už je to ale jen kousek a za zatáčkou nás čeká tří metrová síť. Lezeme přes a střídáme ty, kteří nám na druhé straně drželi síť, aby se nehoupala. Těm co přibíhají pomáháme přelézt a povzbuzujeme je. Oni zase střídají nás a tak už se můžeme pustit do koryta potoka, kterým se už dostaneme k cíli.

Konečně v cíli

Jdeme asi 200 metrů ledovým potokem. Chvíli jdeme po kamenech, chvíli ve vodě a dáváme si pozor, abysme si nevyvrkli kotník těsně před cílem. Pod mostem už jen vylézáme na břeh. Poslední překážkou tam je nízká hořící hranice, která se přeskočí, než se proběhne cílem.

Probíháme cílem a je to za námi.

A o tohle šlo ;)

A o tohle šlo 😉

Dobrovolníci nám dávají medaile. Bereme si banán a pivo, sundaváme si čipy a pásky a dostáváme tričko "Finishera".

Startovní zázemí už je poloprázdné. Kdo dozávodil, ten už odjel. Nejlepší už byli také oceněni. Na stupně vítězů stoupali, když my jsme ještě běželi závod. Nejlepší muž trasu uběhl za necelé 2 hodiny.

Je čtvrt na šest. Závod Super má být dlouhý 13+ km a překážek má být 20+. Naše trať měřila 15,5 km a překážek bylo 25. Doběhli jsme ji za 4h a 46minut.

No co, ale my jsme náš první Spartan Race zase ve zdraví přežili ;).

Zážitek to byl báječný. Přidá se k nám někdo příští rok? A mimochodem co myslíte, mám dal jsem si teď nohy nahoru? 😉

PS: Neptejte se mě, kde a jak jsme se zbavili špíny a kde jsme uschli. Kdo chce znát odpověď na tyhle otázky, ten ať se mě buď zeptá osobně, nebo vyjede některý z dalších závodů příští rok s námi ;).

3 Comments

Leave A Response

* Denotes Required Field