Ne, nedal jsem se na povolání sociální pracovnice, stojíc u silnice, těžce dříce, ale před nedávnem jsem od toho opravdu nebyl příliš daleko… Kvůli jednomu projektu dojíždím do jedné kancelářské části Prahy. No a jednoho krásného jarního večera mi přišla smska, jestli bych tam nechtěl vyzvednout.
„Ahoj Janičko, nechceš vyzvednout v Karlíně? Pošlu pro tebe taxík.“
Chvíli jsem přemýšlel, kdo mi říká takhle intimně, Janičko, až mi přišel dovětek.
„Za kolik máš klasiku a kolik stojí orál?“
Vykuckal jsem housku, kterou jsem právě žvýkal, a přečetl si zprávu ještě jednou, dvakrát… a po dvanácté. Ne, že bych nevěděl, jaké mám ceny, ale tyhle služby do nich nikdy nepatřily. Sice se mi hlavou mihla myšlenka, jestli bych neměl oprášit ceník, ale ani náznak toho, že by se moje alterego jmenovalo Janička, nabízející sexuální služby. Následovala má vysvětlovací smska, že v dané čtvrti nebydlím a moje mužské já tyto služby nenabízí.
Reakce žádná samozřejmě nepřišla a tak jsem tuto kapitolu uzavřel myšlenkou, že se prostě někdo spletl. Spletl jsem se v té chvíli bohužel také já…
V následující noc, mezi druhou a třetí hodinou ranní, jsem dostal podobných zpráv několik a měl jsem rovněž několik desítek zmeškaných hovorů. To se opakovalo následujících pár dní. Trpělivě jsem nejprve odpovídal na každou zprávu, s cílem nezpůsobit trauma v křehkých duších zmatených chlapců, hledajících sexuální uspokojení na nesprávném místě. Dokonce jsem na některá čísla i volal. Doufal jsem, že se vyhnu tomu, že po mně někdo bude tyto služby vyžadovat. Rejstřík požadovaného se totiž rozšířil i do oblasti sado-maso a z Janičky se stala slečna Petra.
Moje detektivní schopnosti a prostý fakt, že mi pár odvážnějších a zklamaných mužů, na zprávy či telefon reagovalo, vedly k tomu, že jsem došel na stopu vyhledávané kněžky lásky. Zjistil jsem, že ona svůdnice vlastní profil a inzerát na jedné erotické seznamce, kde na dvou místech uvádí svůj telefon. V novém inzerátu bylo poslední dvojčíslí bohužel otočeno, takže se z jejího „kólcentra“ stalo číslo moje.
Vtipná mi chvíli přišla i představa, jak lepá děva sedí na divanu, hledí na telefon a přemýšlí, proč jí vlastně nikdo nevolá…
Záležitost šla naštěstí snadno vyřešit se společností vlastnící inzertní server. Byli vstřícní a rychlí, ale reklamu jim tu stejně dělat nebudu ;).
Radost z nastalého klidu na práci mi za dva dny zkalila zpráva.
„Půjde Alenka ven a vezme svojí kamarádku, vílu An*lku…?“
To vyřešila pohrůžka ÚOOÚ, ale to už je jiný příběh :).
Ha! Oslím můstkem (byť chatrným) se dnes dostáváme k tématu u-šlapaných (-šlých) kroků za den a týden. Tento týden jsem se zaměřil na denní limit a hlavně na to, vyhrát výzvu 50.000 kroků za týden mezi dalšími deseti uživateli aplikace pro Garmin zařízení. Stručně a jasně. Ve středu a v pátek byl můj denní příděl slabší, ale i tak jsem se to snažil dohnat a přes 10 tisíc jsem se přehoupl 5 krát v týdnu.
11.635 + 14.475 + 7.171 + 15.245 + 6.839 + 17.823 + 12.448 = 85.636 kroků za týden
Celou dobu jsem „soupeřil“ o prvenství s jedním uživatelem a na konec se rozhodovalo ve finiši o víkendu. V sobotu jsem ze sebe vymáčkl maximum a doplnil to i během, i když jsem byl vyčerpaný. Neděle mi ukázala ale sílu jednoho pravidla v celé jeho kráse.
Neděli jsem končil s cca 79 tisíci kroky. Můj soupeř měl cca 78.5 tisíc. Řekli byste si, to je pohoda. Ten den už statistiku aktualizoval, tak už nic nehrozí… Ale nedalo mi to a ještě jsem si šel vytvořit rezervu a zaběhnout cca 4,5 km.
Výsledek byl takový v 21h večer. Byl jsem spokojený.
Jenže po poslední aktualizaci a kontrole po půlnoci byl výsledek jiný… Soupeř přidal do půlnoci ještě cca 6.100 kroků.
Ano, vyhrál jsem, ale bez dostatečné rezervy bych to těžce projel. Když nejde o nic důležitého, je fajn se takové věci učit!
Závěr dnešního zamyšlení je: „Nepodceňujte rezervy a myslete na ně při plánování i při samotné akci!„, že Jardo? Jardovo aktuální cesta do Pamíru, která právě probíhá, s živými zprávami na jeho Facebooku.
Jinak „vo co de“ u Jardových zkušeností? Jaroslav Homolka a systém #predatorcode
